Konsorcium W.T.GRANTA:
AKTIVNÍ PRVKY PREVENTIVNÍCH PROGRAMŮ
Jan ZBYTOVSKÝ
EMOČNÍ DOVEDNOSTI:
– Identifikace a správné označení citů
– Projevování citů
– Odhadování intenzity citů
– Ovládání emocí, obratné zacházení s nimi
– Odkládání uspokojení
– Ovládaní impulzů
– Redukce stresu
– Uvědomování si rozdílu mezi city a činy
KOGNITIVNÍ DOVEDNOSTI:
– Samomluva – vedení „vnitřního dialogu“ (ke zvládání obtížné situace / posílení volní kontroly nad vlastním chováním)
– Rozeznávání a správná interpretace narážek a gest, orientace v sociálních rolích
– Užívání konstruktivních přístupů při řešení problémů a při rozhodování
– Chápání postojů, názorů a hledisek ostatních lidí
– Chápání norem chování
– Pozitivní postoj k životu
– Sebeuvědomění například vytvoření si realistických představ o sobě
BEHAVIORÁLNÍ DOVEDNOSTI:
– Neverbální – výraz tváře, hlas, oči, gesta apod.
– Verbální – schopnost jasně formulovat svoje požadavky, konstruktivně reagovat na kritiku, odolávat negativním vlivům, naslouchat ostatním a pomáhat jim apod.
CO JSOU EMOCE ?
Nejasná definice.
Oxford: „Jakékoliv rozrušení nebo znepokojení mysli, pocit, vášeň, stav mentálního rozrušení či rozčilení“.
Goleman: „pocity a s nimi spojené myšlenky, psychické a fyzické stavy, řady pohnutek k určitému jednání“.
Fyziologie: „kladné či záporné přizvukování doprovázející myšlenky nebo činnosti.“
Rozdělení:
– hněv – zuřivost, hrubost, nenávist, zloba, popuzenost, rozhořčení, roztrpčenost, zatrpklost, zaujatost, podrážděnost, otrávenost, nepřátelství, patol. nenávist, násilí.
– smutek – žal, zármutek, neradostnost, sklíčenost, neveselost, melancholie, sebeobviňování, osamělost,, zoufalství, patol. těžká deprese.
– strach – úzkost, nervozita, ustaranost, zděšení, obavy, zlé předtuchy, ostýchavost, podezřívavost, popudlivost, pochybnosti, hrůza, děs, lekavost, patol. fobie, panika.
– radost – štěstí, úleva, spokojenost, blaho, potěšení, pobavenost, hrdost, zadostiučinění, smyslové potěšení, rozkoš, vzrušení, nadšení, zanícení, uspokojení, euforie, extáze, rozmarnost, patol. mánie.
– láska – přátelství, důvěra, tolerance, vřelost, přijetí, laskavost, přitažlivost, oddanost, obdiv, zamilovanost, okouzlení.
– překvapení – šok, údiv, ohromení, úžas.
– rozhořčený odpor – pohrdání, opovržení, znechucení, přezíravost, averze, nelibost, zhnusení, ošklivení si.
– hanba – vina, stud, zármutek, zklamání, výčitky svědomí, ponížení, lítost, pocit pokoření, zkroušenost, kajícnost.
Kam patří žárlivost ? Kam patří nuda ?
Paul Ekman – čtyři základní emoce: strach, zloba, smutek, potěšení) společné všem kulturám.
Nálada – je od jádra základní emoce vzdálenější: je méně vyznačená a trvá déle něž emoce (vzácně se vydržíme zlobit celý den, ale celý den můžeme být nerudní a podráždění: v takové náladě pak snáze podléháme hněvu).
Temperament – sklon k určitým emočním stavům nebo náladám, který rozhoduje o tom, zda jsme melancholičtí, bodří, či ostýchaví.
Emoční poruchy –klinické deprese, chronická úzkost.
CHARAKTERISTIKA EMOČNÍHO UVAŽOVÁNÍ.
Vědecké teorie se teprve v poslední době snaží vysvětlit principy našeho emočního uvažování: proč naše jednání bývá tak často emočně motivováno: emoce mají svou vlastní logiku a vlastní způsob myšlení.
RYCHLÁ, ALE NEDBALÁ REAKCE.
Emoční mysl reaguje mnohem rychleji než naše racionální myšlení. Jedná okamžitě.
Otázka evoluce: činy, pro které se emoční centra rozhodnou, v sobě mají značnou dávku jistoty. (Teprve během nebo po akci nás teprve napadne: „Proč to vlastně dělám?“)
Mezi vyvolávajícím vjemem (spouštěčem) a nástupem citové reakce nemusí být praktický žádný časový posun. Rychlý a nedbalý typ emoční reakce nás přepadne doslova, aniž víme, co se vlastně děje.
- Ekman: emoce se začíná objevovat ve změnách napětí obličejového svalstva u za několik tisícin sekundy, fyziologické změny už za zlomky sekundy.
Intenzivní emoce však trvá jen krátce – max. sekundy.
NEJPRVE CITY A PAK MYŠLENKY ?
„První impulz“ se rodí v „srdci“ nebo v „hlavě“.
U jednoduchých emocí a kognicí je možné toto pořadí: E – K , u složitějších a kombinovaných opačné: K – E.
Naše nejsilnější pocity jsou nedobrovolnými (automatickými) reakcemi, nemůžeme sami rozhodnout, kdy nás zachvátí.
Stendhal: „Láska je jako horečka, která přichází a odchází nezávisle na naší vůli.“ Myslel skutečně lásku ?
Ekman: „Lidé se snaží často omluvit svoje činy nevyhnutelností emocí.“
Záměrné manipulování emocemi: herci jsou často obratnější v manipulování emocemi – jsou v tom cvičeni a lépe ovládají záměrné využívání druhé cesty k emocím – při níž se pocity dostavují na základě myšlenek.
Naše racionální mysl však zpravidla nerozhoduje jaké emoce bychom „měli“ pociťovat. Pocity se prostě dostavují a hotovo. Naše racionální vědomí kontroluje spíše už jen průběh těchto reakcí.
SYMBOLICKÁ, DĚTSKÁ REALITA.
Naše citová logika je výhradně asociativní.
Prvky nebo zlomkové vjemy, které symbolizují skutečnost nebo které vyvolávají vzpomínky na určité události, mají v našem emočním myšlení stejnou váhu jako skutečnost sama. Proto mohou přirovnání, metafory a představy přímo oslovit naše city, jako v umění.
Velcí duchovní učitelé (Budha nebo Ježíš) otevírali srdce svým učedníkům tím, že mluvili jazykem citů: v podobenstvích, v pohádkách a v příbězích.
Z čistě racionálního hlediska se zdají být náboženské rituály a symboly nesmyslné: mluví jazykem srdce (citů).
Logiku lidských citů výstižně popisuje Freud v teorii „primárního myšlenkového procesu“: je to logika náboženství a poezie, psychózy a dětí, snů a mýtů (Campbell: „…sny jsou naše soukromé mýty, mýty jsou sdílené sny.“)
Primární myšlenkový proces je klíčem k pochopení některých děl moderní literatury, např. „Odysseus“ Jamese Joyce: v primárním myšlenkovém procesu je zde proud vyprávění určován volnými asociacemi. Jeden předmět je symbolem dalšího, jeden cit následuje jiný a nahrazuje jej: celky krystalzují do podoby částí. Neexistuje čas, neexistují zákony, příčiny a následky. V primárním myšlenkovém procesu není žádné „ne“ – možné je všechno.
Metoda psychoanalýzy spočívá částečně v umění tyto významové substituce rozluštit a objasnit.
Seymour Epstein: Racionální mysl logicky spojuje příčinu a následek. Naše emoční myšlení to tak většinou nerozlišuje: spojuje jen věci a situace, které se v některých rysech vzájemně nápadně podobají.
Naše emoční uvažování je v mnoha směrech dětinské. A je tím dětinštější, čím intenzivnější je naše emoce. Patří sem např. i t.zv. kategorické myšlení, kdy je všechno černé nebo bílé.
City si potvrzují svoji oprávněnost samy. Mají svoje vlastní „důkazy“ a své vlastní vnímání skutečnosti.
MINULOST PŘENESENÁ DO PŘÍTOMNOSTI.
Když se určitá událost zda podobná jiné, citově nabité vzpomínce, reagují naše emoční centra tím, že navodí emoci, která provázela ony minulé okamžiky.
Na současnou situaci reagujeme citově tak, jako by to byla minulost.
VLIV EMOČNÍHO STAVU NA VNÍMÁNÍ SKUTEČNOSTI.
Citové myšlení je do značné míry specifické pro určitý stav: je určováno konkrétním pocitem vznikajícím v dané chvíli. Každému pocitu náleží jeho vlastní, odlišný repertoár myšlenek, reakcí i vzpomínek.
Jedním z projevů aktivace toto způsobu myšlení jsou selektivní vzpomínky.
NERVOVÉ DRÁHY STRACHU.
Ústředním centrem strachu je amygdala.
Představa: jste v noci sami doma, čtete knihu a náhle se z vedlejšího pokoje ozve zapraskání. Následují procesy v mozku, které demonstrují představu o nervových drahách strach a funkci amygdaly v celém poplašném systému: první nervová dráha transformuje zvuk z podoby fyzikální do jazyka mozku a probudí naši ostražitost. Tato dráha vede z vnitřního ucha do mozkového kmene a dále do thalamu. Zde se větví: méně rozsáhlá projekce míří do amygdaly a blízkého hippocampu. Druhý, silnější svazek nervových vláken přenáší vjem do sluchové kůry ve spánkovém laloku velkého mozku, kde proběhne pochopení a klasifikace zvuku.
Hippocampus, důležité centrum uchovávání vzpomínek, rychle porovná „zapraskání“ s ostatními podobnými zvuky, které kdy v minulosti slyšel a rozhodne, zda toto „zapraskání“ poznáváte. Sluchová kůra zatím provádí rozsáhlejší analýzu zvuku a snaží se určit jeho zdroj: Je to kočka ? Vítr ? Zvíře na zahradě ? Sluchová kůra navrhne určitou hypotézu (třeba, že kočka shodila lampu, ale může to být i zloděj…) a vyšle signál k amygdale a hippocampu. Ty jej rychle porovnají s podobnými vzpomínkami.
Jsme-li si jisti naším závěrem, ostražitost ustoupí. Nejsme-li : pak nervová dráha mezi amygdalou a hippocampem a prefrontání kůrou naši nejistotu ještě prohloubí a fixuje naši pozornost tak, že se ještě více zaměříme na určení zvuku. Pokud ani toto opatření nerozhodne, spustí poplach: centrální oblast amygdaly aktivuje hypothalamus, mozkový kmen a autonomní nervový systém.
V tomto okamžiku obav a podprahové úzkosti je důmyslnost uspořádání amygdaly jako centrálního poplašného systému mozku zvláště patrná. několik svazečků nervových vláken v amygdale je napojeno na receptory pro uvolňování různých neurotransmiterů. Ty pak fungují jako operátoři ve firmě s poplašnými systémy, kteří volají požárniky, policii a souseda vždy, když domácí zabezpečovací systém některého z klientů signalizuje tísňovou situaci.
Jakmile jsou tyto signály vyslány, vaše úzkost rychle přechází do plně rozvinutého strachu: začnete si uvědomovat charakteristické stažení žaludku, zrychlený tlukot srdce, mimovolné stažení svalů kolem krku a ramen nebo třes končetin. Vaše tělo nehybně strne a napínáte všechny smysly v očekávání, zda zaslechnete ještě další podezřelé zvuky. Hlavou se zběsile honí všechna možná číhající nebezpečí a způsoby, jak jim čelit. Tento proces: od překvapení k nejistotě, pak k obavám a nakonec ke strachu – může proběhnout v necelé sekundě.
EMOČNÍ INTELIGENCE
J.Zbytovský
„Každý se může rozzlobit – to je snadné. Avšak rozzlobit se na toho pravého člověka, tou pravou mírou, v ten pravý čas, z toho pravého důvodu a tím pravým způsobem – to už tak snadné není.“ ARISTOTELES, Etika Níkomachova
- § Devítiletý chlapec v afektu polil školní lavice, počítače a tiskárny barvou a poškodil auto na školním parkovišti. Jako důvod svého chování uvedl, že spolužáci se mu posmívají a on jim chtěl ukázat, co všechno dokáže.§§
- § V davu před rapovým klubem strčil neúmyslně mladík do svého souseda, došlo ke rvačce a jeden z napadených začal střílet z revolveru ráže 0,38 do davu. Osm mladistvých bylo zraněno.§§
- §57% pachatelů vražd dětí mladších 12 let tvoří jejich rodiče nebo pěstouni. Téměř v polovině případů se rodiče pokoušeli dítě pouze „ukáznit“.§§
- § Mladík v Německu byl obviněn z vraždy pěti tureckých žen a dívek, jež uhořely při požáru, který založil, zatímco oběti spaly. Je členem neonacistické skupiny.§§
Za abstraktními čísly vypovídajícími o nárůstu depresí ve světě a na rostoucí vlnu agrese, stojí šířící se emoční ochablost. Emoční zneužívání a posttraumatický emoční stres jsou pojmy, které vstoupily do obecného povědomí.
„Je to srdce, čím vidíme správně. To nejpodstatnější zůstává našemu oku skryto.“ Antoine de SAINT-EXUPÉRY, Malý princ
K ČEMU JSOU NÁM EMOCE ?
Emoce nám byly moudrými rádci v průběhu tisíciletí evoluce, ale moderní civilizace vyvstala takovou rychlostí, že pomalý pochod evoluce s ní nedokázal udržet krok.
Freud: I primitivní společnosti byly zákonem nuceny dodržovat taková omezení, jejichž účelem bylo zvládnout záplavu emocí a udržet určitý pořádek. (Zákoník Chamurappiho, Deset hebrejských přikázání, výnosy císaře Ašóky apod.)
Vášně nad rozumem však navzdory společenským omezením znovu a znovu vítězí. Tento vrozený sklon lidské povahy vyplývá ze základního uspořádání duševního života. Pokud jde o strukturu základních emočních nervových okruhů a spojení, rodíme se s tím, co se nejlépe osvědčilo v posledních padesáti tisících lidských generací, nikoliv v posledních pěti stech letech. Pomalé působení evoluce formovalo naše emoce v průběhu asi milionu let, zatímco posledních deset tisíc let zanechalo na našich vrozených vlohách pro citový život jen velmi malý otisk.
Náš přístup ke každému osobnímu setkání a naše reakce na něj jsou určeny nejenom naším racionálním úsudkem, ale také vzdálenou minulostí našich předků.
Příliš často se snažíme řešit dilemata postmoderní společnosti emočním repertoárem ušitým na míru pro krizové situace v pleistocénu.
Komedií je život pro ty, kdo myslí. Avšak pro ty, kdož cítí, je tragédií.
Horace WALPOLE
ZVLÁDÁNÍ EMOTIVNÍCH REAKCÍ V KOMUNIKACI
POZITIVNÍ ASERCE:
Soubor dovedností jak vyjádřit pochvalu, ocenění, vyjádřit pozitivní emoce ve vztahu, povzbudit, složit kompliment. Pomáhá pozitivně měnit atmosféru mezi lidmi. Co nám, brání vyjádřit pozitivní aserci ? Co nám brání přijímat pozitivní aserci ?
CVIČENÍ: Uvědomte si vlastní myšlenky a postoje bránící častějšímu použití pozitivní aserce. Napište si je a zvažte jejich výhody a nevýhody.
CVIČENÍ: Uvědomte si vlastní myšlenky a postoje, které brání přijímání pozitivní aserce. Napište si je a zvažte jejich výhody a nevýhody.
POCHVALA A OCENĚNÍ:
Chceme-li někoho pochválit, musíme si nejprve vůbec všimnout jeho činů nebo vlastností. Naučme si všímat drobných příjemných maličkostí a ocenit je.
CVIČENÍ: Vytvořte seznam pozitivních věcí, za které byste mohli pochválit nebo ocenit své nejbližší. Druhý seznam pro kolegy v práci. Formulujte, jak byste to mohli říci a kdy je vhodná příležitost.
CVIČENÍ: Každý den pochvalte nebo oceňte alespoň tři lidi kolem sebe. Stačí i za maličkosti. Zapište.
POVZBUZENÍ:
Váš zákazník si stěžuje na nedostatek času a přepracovanost. Potřebuje povzbudit při řešení těchto problémů.
CVIČENÍ:Všimněte si u svých blízkých alespoň dvou věcí, ve kterých potřebují povzbudit.Zapište si formu a najděte vhodný čas. Pak to udělejte. Všimněte si, jak to přijmou.
Aplikujte totéž na svého klienta.
KOMPLIMENT:
Patří k nejdůležitějším komunikačním dovednostem. Lidé, kteří neumí komplimenty dávat, obvykle je ani nedostávají. Navíc ztrácí přátele.
Kompliment by měl konkrétní, v první osobě. Kompliment je osobnější než pozitivní hodnocení („Líbí se mi, jak jsi to udělal“.)
Zásadně používáme konkrétní a pravdivé sdělení.
CVIČENÍ: a) Napište dva upřímné komplimenty pro klienta. Ujasněte si, ve které situaci by se nejvíce hodily.
- b) Řekněte je. Dbejte jak na formu, tak na obsah.
CVIČENÍ: Každý den sdělte aspoň alespoň dva komplimenty svým blízkým.
Zapisujte.
UMĚNÍ EMPATICKÉHO NASLOUCHÁNÍ:
(aneb „Myslím, že ti rozumím.“)
K empatickému naslouchání patří zejména:
– projevování zájmu v neverbální oblasti
– používání vět naznačujících, že chápeme a rozumíme.
– opakování celé věty, kterou druhý řekl.
– umění parafrázovat informaci druhého. Říci ji svými slovy.
– umění shrnout krátce smysl delšího sdělení.
CVIČENÍ: Vyzvěte kolegu, aby vám nahrál povídavého zákazníka. Příběhu empaticky naslouchejte. Pak si zapište, které z uvedených dovedností jste použili. Pak si vyměňte role.
REAKCE NA ODMÍTNUTÍ:
Reakce na odmítnutí mívá tyto kroky:
– vyjádření emocí. (Moc mě to mrzí. Je mi líto…“)
– vyjádření porozumění pro hledisko druhého.
– může následovat návrh alternativní možnosti nebo kompromisu.
CVIČENÍ: Vzpomeňte na tři odmítnutí, které jste zažili.. Zapište svoje reakce. Pak je přepište s konstruktivnějším scénářem podle uvedených zásad-
CVIČENÍ: Požádejte kolegu o službu, která bude nejspíše odmítnuta. Na odmítnutí reagujte asertivně.
ASERTIVNÍ OBLIGACE:
Metoda nás učí více dbát na to, jak se cítí náš partner. Směřuje k dohodě nebo kompromisu. Při obligacích doplňujeme čistou asertivní reakci typu „NE“, doplňujícími větami, ve kterých se objeví vysvětlení, empatie, kompromis:
– začínáme čistou asertivitou: Ne, neudělám to.
– následuje sdělení pocitů: Tvoje žádost mě překvapila.“
– krátké sdělení, směřující k empatii: Dnes jedu za rodiči. Chápu, že to potře- buješ.
– a ke kompromisu: Mohl bych Ti pomoci v úterý.
CVIČENÍ: Vzpomeňte si na situaci, kdy jste nedokázali někomu odmítnout požadavek. Najděte v rozhovoru s partnerem způsob, jak by to šlo udělat asertivněji.
VYJEDNÁVÁNÍ (Oba zvítězíte):
Vyjednávání předpokládá ochotu ke kompromisu:
– žádejte jasné vysvětlení každého argumentu tak, abyste rozuměli druhému.
– zachovávejte klid pomocí relaxačních technik.
– buďte připraveni: pokud možno si předem připravte svůj „scénář“.
– uznejte argumenty druhé strany. Snažte se vcítit…
– nikdy nenapadejte druhého jako osobu. Vždy jen jeho chování, s nímž nesouhlasíte.
– držte se tématu: nenechte se odvést od podstaty sporu. Vysvětlete a opakujte svůj postoj.
– buďte ochotní ke kompromisu.
Jednat asertivně není příliš obtížné, pokud na to myslíte a několikrát si procvičíte postupy, které jsme popsali.
Rozhodující je plánovat si své jednání předem a nacvičit si je, zvláště dokud jste v oblasti začátečníky. Jinak snadno sklouznete do pozice agresora, manipulátora nebo toho, kdo se konfliktu vyhýbá.
JAK PŘIJÍMAT OPRÁVNĚNOU KRITIKU:
Pro mnohé je těžké přijmout kritiku. Dostáváme se do úzkosti, vzdoru nebo se obviňujeme. Vzhledem k zaměření výcviku nebudeme probírat podrobnosti. Souhrnně řečeno, využíváme těchto dovedností:
– zpětné vazby
– negativního dotazování
– asertivního souhlasu
– negativní aserce
– empatie
NEPRAVDIVÁ KRITIKA:
„Pamatujte si, že nespravedlivá kritika je často zamaskovaná pochvala. Nezapomínejte, že když vás zezadu kopají, znamená to, že jste vpředu.“ (Dale CARNEGIE)
Postup:
– zpětná vazba
– pak pokračovat dalšími výše uvedenými dovednostmi.
Když nás někdo uráží nebo ponižuje, je důležité to přesně vyjádřit: Tím, co jsi mi řekl, jsi mě naštval.
Snažíme se vyhnout odvetné kritice. Vyhneme se hodnotícím větám typu: Tak se chová jenom hulvát.
Pokud partner nepřestane, je lepší hrdě odejít.
ASERTIVNÍ KONVERZACE:
Důležitým aspektem asertivity je schopnost vést konverzaci. To vyžaduje umění začít, udržovat a ukončovat rozhovor. Dovednost mluvit otevřeně a umožnit to i svému partnerovi. Většina rozhovorů nebývá o tom, že se lidé předvádějí, jak jsou dokonalí, ale chtějí si jen prostě popovídat o všedních banalitách. Pokud aktivně nasloucháme, nemusíme skoro nic říct a přece má náš partner pocit, že si dobře popovídal.
Rozhovor většinou nezačíná přímo slovy. Předchází mu mimoslovní kontakt a následují otázky obyčejně každodenní.
CVIČENÍ: Zkuste přemýšlet jak začít konverzaci s neznámým člověkem. Zapište pět variant.
Dovednost udržovat konverzaci:
vyžaduje zejména schopnost naslouchat druhému a podporovat jeho projev.Lidé bývají přesvědčeni, že úspěch mohou mít jen dobří vypravěči. Ve skutečnosti je to trochu jinak: Nejlepší sociální kontakt a také velkou oblibu mají lidé, kteří umějí dobře naslouchat. Ostatní se v jejich přítomnosti cítí uvolněně a příjemně. Proto není vůbec důležité se nutit něco říci. Stačí dávat neverbálně najevo, že nasloucháme, klást otevřené otázky, občas dát volné otázky o sobě a otevřít se.
Empatické poznámky: Vyjadřují krátce pochopení, podporu nebo úžas.
K rozmluvení můžeme druhého vybídnout pomocí otevřených otázek.
V běžné konverzaci se partneři v hovoru střídají. Občas je dobré říci také něco o sobě, i když se nás partner přímo neptal. Nazývá se to volné informace o sobě.
Sebeotevření: sdělení osobních myšlenek, pocitů, hodnocení a citových reakcí, které v nás vzbuzují volné informace partnera (To mě velmi zajímá. Taky bych to rád zkusil).
Někteří lidé mají obtíže se zakončováním hovoru. Existují však fráze, které vedou k ukončení rozhovoru (Je to moc zajímavé. Bohužel však musím končit.)