04. Základy KBT

Zpět

 

ZÁKLADY  KBT

Jan ZYTOVSKÝ

Historie:

Behaviorální  terapie50. léta 20. století ve Vel.Británii a USA (H.Eysenck, J.Wolpe, I.Marks…).

Revoluční přinos: zaměření na podrobné sledování a analýzu zjevného chování v problémové situaci. Cílem terapie bylo potlačovat nežádoucí a posilovat žádoucí konstruktivní chování tak, aby jedinec dokázal své problémy řešit a zvládat.

V průběhu terapie se pacient   u č i l   jak má změnit své chování.

Teoretická východiska: Pavlov, Watson, Hull, Skinner aj.

Přednosti: detailní analýza a měření jednotlivých složek problémového chování a prokazování účinnosti terapie pomocí vědecké metodologie.

Zejména u úzkostných poruch, poruch chování u dětí a ment. retardovaných, poruch příjmu potravy a funkčních sex. poruch byla behaviorální terapie solidně prokázána výzkumnými studiemi.

Kognitivní terapie vznikla v 60.-70.letech v USA – A.T.Beck a A.Ellis.

Pojem „kognitivní“: procesy přijímání, zpracování, hodnocení a ukládání informací z vnějšího i vnitřního prostředí. Rozlišují se kognitivní procesy vědomé a nevědomé.

KT – se zaměřuje na analýzu a modifikaci myšlení, názorů, přesvědčení, předpokladů a postojů.

Základní teoretické východisko: teze kognitivní psychologie – „organismus nereaguje primárně na své okolí, ale na mentální reprezentaci svého okolí“ (Mahoney, 1974).

Epiktetos: „Nejsou to věci samy, co nás znepokojuje, ale naše mínění o těchto věcech.“

Cílem terapie je analyzovat a změnit myšlení – dosáhnout uvědomění dysfunkčních, iracionálních postojů, názorů a způsobů myšlení a nahradil je opakem…

Účinnost byla nejprve prokázána u depresí, postupně však i u úzkostných stavů, poruch osobnosti, somatoformních poruch, poruch spánku, ale i u terapie bludů a halucinací apod.

Na počátku 80. let se řada autorů (Lazarus, Meichenbaum, Mahoney) snažila sloučit oba směry v jeden, jehož účinnost by byla ještě větší.

Tato integrace proběhla úspěšně a KBT se od té doby vyvinula v respektovaný psychoterapeutický směr.

KBT se snaží terapeut přizpůsobit terapii individuálním potřebám pacienta – je v praxi značně flexibilní.

 

ZLATÁ VĚTA: „JAKÁKOLIV SNAHA O VŠEOBECNOU CHARAKTERIZACI TOHOTO SMĚRU PŘEDSTAVUJE VELKOU MÍRU ZJEDNODUŠENÍ.“

 

CHARAKTERISTIKA KBT (velmi zjednodušená):

 

  1. Je relativně krátká, od počátku časově omezená. Počet sezení 1-20, 45-90 min., frekvence zpočátku 1-2x týdně.
  2. Je strukturovaná a převážně direktivní.
  3. Vztah mezi terapeutem a pacientem je vztahem vzájemné spolupráce. Terapeut je otevřený, empatický a akceptující. Od pacienta očekává, že bude k řešení problémů přistupovat aktivně, bude otevřeně sdělovat své myšlenky, emoce a zážitky a bude ochoten zkoušet nové způsoby myšlení a chování i za cenu přechodného zvýšení emoční nepohody

–  2  –

 

 

 

  1. Vychází z ucelené teorie vzniku a udržování psychických poruch. Vychází z teorie učení a kognitivní psychologie. Použití určitého terapeutického postupu je vždy podloženo teoreticky a vychází z podrobné analýzy konkrétních problémů a potřeb určitého pacienta.
  2. Zaměřuje se na řešení přítomných problémů. Nejvíce času se věnuje řešení současných problémů a překonání vnějších a vnitřních faktorů, které problémy udržují.
  3. Zaměřuje se na konkrétní, ohraničené problémy. Na přítomné, konkrétní, pozorovatelné, vědomé a ohraničené problémy. KBT usiluje o jasné definování problému v pojmech pozorovatelného chování a konkrétních myšlenek, názorů a přesvědčení v konkrétních situacích. Diagnostické kategorie nepovažuje za podstatné, protože bývají příliš obecné. Nestačí říci, že pac. má agorafobii, nýbrž, že má „neschopnost vyjít sám z domu dále než 50 metrů na dobu delší než 5 minut.“
  4. Zaměřuje se především na faktory problém UDRŽUJÍCÍ. Méně se zaměřuje na vypátrání dávných příčin problémů, ale cílí na aktuálně existující faktory, které problém udržují (např. vyhýbavé chování u agorafobie nebo dysfunkční přesvědčení „Nikdo mě nemůže mít rád!“) a které je možné podrobně analyzovat a hypotézy o jejich vlivu empiricky ověřovat.
  5. Používané terapeutické postupy nejsou cílem samy o sobě, ale jen prostředkem k dosažení konkrétního cíle, na němž se pacient s terapeutem předem dohodli. Při formulaci cílů, stejně jako při formulaci problémů se snažíme, aby byly konkrétní, funkční, praktické a aby bylo možné určit, zda jich bylo či nebylo dosaženo. (Např. není vhodné si stanovit cíl „vyléčit agorafobii“, nýbrž: „Budu schopen chodit sám nakupovat jednou denně do supermarketu.“)
  6. KBT se zaměřuje na konkrétní změny v životě. Za důležité se považuje, jak se daří pacientovi měnit jeho chování mezi sezeními. Pro hodnocení dosahování změn používáme hodnotících škál, jednak zadáváme pacientovi „domácí úkoly“, které se on snaží plnit – nacvičovat.
  7. KBT je vědecká. Používá moderních vědecké metodologie: sbíráme konkrétní data, měříme frekvenci, trvání a míru závažnosti problémového chování. Ze získaných údajů pak vytváříme hypotézy o vzájemném ovlivňování jednotlivých faktorů a tyto hypotézy pak empiricky prověřujeme. I myšlenky a přesvědčení pacienta chápeme jako hypotézy, jejich platnost či neplatnost je třeba prozkoumat a ověřit v praxi.
  8. KBT je edukativní a jejím konečným cílem je samostatnost klienta. Pac. pravidelným procvičováním získává dovednosti, učí se zvládat vnitřní stavy i vnější situace a úspěšným zvládáním obávaných situací zvyšuje pocit vlastní zdatnosti a své sebevědomí. Postupně dokáže své problémy úspěšně zvládat a přestává terapeuta potřebovat.

 

KBT vzbuzuje zájem svým střízlivým pragmatickým přístupem, které se vyhýbá mystice, spekulacím a nesrozumitelné terminologii a snaží se vycházet z konkrétních faktů a kriticky je zkoumat.

Další předností je její prokázaná účinnost, ověřená na velkých souborech a mnohaletým katamnestickým sledováním pacientů. Síla (někdy i slabost) KBT je v tom, že se snaží přibližovat psychoterapii vědě a vzdaluje ji od umění a filozofie.

 

 

 

 

 

11 Kafnerových zásad k provádění psychoterapie:

  1. Neočekávejte nikdy od klienta, že bude jednat proti svým zájmům (tj. berte v úvahy zisky, které má ze svého současného stavu a možné ztráty z jeho změny).
  2. Ve svém uvažování se zaměřte na řešení problémů a na budoucnost, na přednosti klienta, na jeho konkrétní chování, na faktory, které tomuto chování předcházejí a následky tohoto chování.
  3. Terapeut je jen dobře vycvičený odborník. Není to Bůh, aby přebíral odpovědnost za klientův život.
  4. Neřežte větev, na níž klient sedí předtím, než mu přistavíte žebřík (tj. neusilujte o odstranění určitého chování, dokud se klient nenaučí chovat jinak).
  5. Klient má vždycky pravdu (tj. klient má právo učinit rozhodnutí i ve svůj neprospěch. Také to znamená, že pociťuje-li klient jako svůj naléhavější problém určitý tělesný příznak, nemá smysl mu vnucovat, že je pro něj hlavní, aby se např. smířil s manželkou).
  6. Dokud jste příznak neviděli, nemůžete vědět, co se skutečně děje

(tj. třeba se zaměřit na zjevné chování – podle čeho poznáte, že je klient úzkostný?)

  1. Nelze léčit člověka, který není v sezení přítomen (nelze tedy

léčit manžela, šéfa či dítě klienta, i když ten by si to mnohdy přál).

  1. Soustřeďte se v terapii na dosažení drobného zlepšení v příštím

týdnu, ne na dosažení dokonalosti v daleké budoucnosti a veďte k tomu i svého klienta.

  1. Nedávejte klientovi více informací, než je schopen přijmout

(proto je důležité používat názorných příkladů, obrázků či grafů a informace je třeba poskytovat v blocích trvajících asi 20 sekund).

  1. Pokud jste během sezení pracovali více než váš klient, pak

jste někde udělali chybu.

  1. Nebojte se klientovi důvěřovat, že je schopen změnit se k

lepšímu. Řekněte mu, že s trochou pomoci z vaší strany to jistě dokáže.

 

Zpět